Publikuji rozhovor dánského teologa Nielse Christiana Hvidt s naším Svatým otcem Benediktem z roku 1999. Dosud nebyl v češtině k dispozici.
https://www.hvidt.com/default.asp?page=pub&CatHead=57&CatMain=99&IDF=50&sortset=default&pagenum=&show=text
Joseph Ratzinger podává logické argumenty k tématu prorokování jako protiklad k nelogickým námitkám těch, kteří znevažují funkce a potřebnost soukromých zjevení pro lidstvo, vysvětluje logičnost a nutnost existence vizionářství v čase před druhým příchodem Ježíše Krista, uvádí na pravou míru, jak je to s ukončeností Božího zjevení.
https://www.hvidt.com/default.asp?page=pub&CatHead=57&CatMain=99&IDF=50&sortset=default&pagenum=&show=text
Joseph Ratzinger podává logické argumenty k tématu prorokování jako protiklad k nelogickým námitkám těch, kteří znevažují funkce a potřebnost soukromých zjevení pro lidstvo, vysvětluje logičnost a nutnost existence vizionářství v čase před druhým příchodem Ježíše Krista, uvádí na pravou míru, jak je to s ukončeností Božího zjevení.
PROBLÉM KŘESŤNASKÉHO PROROCTVÍ
1999, Niels Christian Hvidt
Když se řekne slovo "proroctví", většina teologů pomyslí na proroky Starého zákona, na Jana Křtitele nebo na prorocký rozměr Magistéria. V Církvi se jen málo mluví o tomto tématu. A přesto jsou církevní dějiny plné prorockých osobností, které byly často kanonizovány až po dlouhé době a které během svého života šířili Slovo, ne jako své vlastní, ale jako Slovo Boží. Nikdy se systematicky neuvažovalo o tom, jaký je specifický charakter proroků, čím se odlišují od představitelů institucionální Církve a jak souvisí slovo zjevené skrze ně se Slovem zjeveným v Kristu, které nám zprostředkovali apoštolové. Ve skutečnosti opravdová a vlastní teologie křesťanského proroctví zatím nebyla vytvořena a existuje jen velmi málo studií k tomuto problému. Kardinál Joseph Ratzinger se jako teolog zabýval konceptem zjevení velmi brzy a značně do hloubky. Jeho práce Teologie dějin sv. Bonaventury měla ve svém momentě tak velký inovátorský dopad, že byla nejprve odmítnuta. V těch letech se o zjevení ještě uvažovalo jako o souboru božských výroků. Bralo se především jako věc racionálních poznatků. Avšak Ratzinger svým studiem odhalil, že v Bonaventurovi poukazuje zjevení na Boží činy v dějinách, ve kterých se pravda odhaluje postupně. Zjevení je neustálý růst Církve do plnosti Loga. Až po značném zkrácení a přepracování jeho textu byla jeho práce přijata. Od té doby se Ratzinger drží dynamického porozumění zjevení, v jehož světle «Slovo (Kristus) je vždy větší jak jakékoliv jiné slovo a žádné jiné slovo jej nikdy plně nevyjádří. Slova navíc mají účast na nevyčerpatelné plnosti Slova, jím se otevírají a tak rostou při setkání s každou generací». Teologické definice křesťanského proroctví můžeme dosáhnout pouze v rámci tohoto dynamického pojetí zjevení. V roce 1993 kardinál Ratzinger zůrazňoval, že «je naléhavě nutné hluboké šetření za účelem stanovení, co znamená být prorokem». Z tohoto důvodu jsme kardinála požádali o rozhovor na téma křesťanské proroctví.
V dějinách zjevení ve Starém zákoně je to podstatným způsobem slovo proroka, které kriticky otevírá cestu dějin Izraele a doprovází jej na celém jeho putování. Jaký je váš názor na proroctví v životě Církve?
JOSEPH RATZINGER: Nejprve se chvíli zastavme u proroctví ve Starém zákoně. Abychom zabránili všem nedorozuměním, bude užitečné přesně definovat, kdo je opravdu prorok. Prorok není věštec. Podstatou proroka není předpovídat budoucí děje; prorok je ten, kdo říká pravdu v síle jeho spojení s Bohem, pravdu přítomnosti, která přirozeně osvětluje také budoucnost. Není nutné detailně předpovídat události, nýbrž vyslovit v té chvíli Boží pravdu a ukázat cestu, kterou se máme vydat. Co se týče Izraele, slovo proroka má zvláštní funkci v tom smyslu, že víra se chápe zvláště jako naděje v Toho, který má přijít, takže slovo o víře vždy myslí víru především ve své struktuře naděje, a podněcuje naději a udržuje ji živou. Je rovněž důležité podtrhnout, že prorok není apokalyptik, i když se tak může jevit; nepopisuje ve své podstatě poslední skutečnosti, ale pomáhá chápat a žít víru jako naději. I když má prorok hlásat v čase Slovo Boží jako by to byl nabroušený meč, není to nutně někdo, kdo kritizuje církevní obřady a instituce. Proti nedorozuměním a zneužívání Slova a institucí je jejich úlohou vždy zpřítomňovat živoucí Boží záměry; přesto by byla chyba chápat Starý zákon jako čistě protichůdnou dialektiku mezi proroky a Zákonem. Vzhledem k tomu, že obojí pochází od Boha, obojí má prorockou funkci. Podle mě je tato skutečnost velmi důležitá, protože nás přivádí k Novému zákonu. Na konci Deuteronomia je Mojžíš představován jako prorok a sám se tak představuje. A sděluje Izraeli: «Bůh ti pošle proroka, jako jsem já». Co znamená «proroka, jako jsem já»? Podle Deuteronomia - tento bod považuji za rozhodující- byla zvláštnost Mojžíše v tom, že mluvil s Bohem jako s přítelem. Vidím jádro nebo kořen prorocké skutečnosti v tomto "tváří v tvář" s Bohem, v "mluvení s Ním jako s přítelem". Jenom díky tomuto přímému setkání s Bohem může prorok mluvit v čase.
Jaký má pojem proroctví vztah ke Kristu? Může se říci, že Kristus je prorok?
RATZINGER: Církevní Otcové brali výše zmíněné proroctví Deuteronomia jako příslib Krista, představa, kterou já sdílím. Mojžíš říká: «Prorok jako já». On předal Izraeli Slovo a udělal z něj národ; svým "tváří v tvář" s Bohem naplnil své prorocké poslání a přivedl lidi k jeho setkání s Bohem. Všichni ostatní proroci jsou ve službě takovému proroctví a vždy musí znova osvobodit Zákon z jeho strnulosti a přeměnit jej na cestu života. Proto pravý a větší Mojžíš je Kristus, který skutečně žije "tváří v tvář" s Bohem, protože je Jeho Syn. Toto spojení mezi Deuteronomiem a Kristovou událostí se ukazuje jako velmi důležitý bod pro pochopení jednoty obou Zákonů. Kristus je definitivní a pravý Mojžíš, který skutečně žije "tváří s tvář" s Bohem jako Syn. On nás už nepřivádí k Bohu jednoduše skrze Slovo a nařízení; On nás svým životem a utrpením bere v Sebe a svým vtělením z nás činí Tělo Kristovo. To znamená, že proroctví je radikálně přítomno také v Novém zákoně. Jestliže je Kristus definitivní prorok, protože je Syn, tak díky obecenství se Synem vchází christologicko-prorocká dimenze také do Nového zákona.
Jak se toto vše podle vás konkrétně projevuje v Novém zákoně? Neklade se tak definitivní limit pro všechny pozdější prorocké ambice? Nejsou tak vyloučeny veškeré možnosti?
RATZINGER: Ano, existuje teze, která tvrdí, že s dovršením zjevení se ukončuje veškeré prorokování. Myslím, že tento výrok v sobě uzavírá dvojí nedorozumění. V prvé řadě obsahuje myšlenku, že prorok, který je podstatně spojen s dimenzí naděje, už nemá žádnou funkci, právě proto, že tu je Kristus a Jeho přítomnost nahrazuje naději. To je omyl, protože Kristus přišel v těle a poté byl vzkříšen "v Duchu svatém". Tato nová přítomnost Krista v dějinách, ve svátosti, ve Slově, v životě Církve, v srdci každého člověka, je výrazem a počátkem definitivního příchodu Krista, který «přivede k naplnění všechno, co jest». To znamená, že křesťanství vždy směřuje ke Kristu, který přijde, pohybem vnitřním. To se děje také nyní, jiným způsobem, protože Kristus je přítomen. Přesto s sebou křesťanství vždy nese strukturu naděje. Eucharistie byla vždy pojímaná jako cesta naproti Pánu, který přichází. Proto ona reprezentuje celou Církev. Myšlenka, že křesťanství je celá a úplná přítomnost a nenese s sebou žádnou sktrukturu naděje, je první omyl, který je třeba odmítnout. Nový zákon má jako takový odlišnou strukturu naděje, ale nepřestává to být radikální struktura naděje. Proto je pro víru nového Božího lidu esenciální být sluhou naděje.
Druhé nedorozumění plyne z intelektualistického a redukuvaného porozumění zjevení, jenž je považováno za poklad předaných znalostí, ke kterým se už nemůže nic přidat, jsou kompletní. Skutečná událost zjevení sestává ze skutečnosti, že jsme zahrnuti do onoho "tváří v tvář" s Bohem. Zjevení není nic jiného než Bůh, který se nám dává, který s námi vytváří dějiny a který nás shromažďuje a sdružuje v jeden celek. Je to událost setkání, která s sebou nese také komunikativní rozměr a poznávací strukturu. Ta v sobě zahrnuje také poznávání pravdy zjevení.
Pokud tomu rozumíme správně, znamená to, že zjevení dosáhlo svého cíle Kristem, protože -podle krásného vyjádření sv. Jana od Kříže- když Bůh mluvil osobně, není už co přidat. Nemůže se přidat nic navrch k Logu. On je plně mezi námi a Bůh nám nemůže dát ani říct nic většího než sám sebe. Ale právě tato celistvost Božího odevzdání se -čili že On, Logos, je přítomen v těle- znamená také, že máme dále pronikat do tohoto tajemství.
To nás odkazuje ke struktuře naděje. Kristův příchod je začátek stále hlubšího poznávání a postupného odhalování toho, co je předáváno v Logu. Tak se otevřel nový způsob, jak uvést člověka do celé pravdy, jak říká Ježíš v Janově evangeliu, kde mluví o příchodu Ducha svatého. Jsem přesvědčen, že pneumatologická christologie Ježíšova proslovu na rozloučenou je velmi důležitá pro naše téma, jelikož Kristus vysvětluje, že jeho příchod v těle byl pouze první krok. Efektivní příchod se uskutečňuje, jakmile už Kristus není poután k jednomu místu nebo jednomu místem omezenému tělu, nýbrž když jako Vzkříšený přichází v Duchu ke všem, způsobujíc, že také vstoupení do pravdy vyžaduje stále více hloubky. Podle mě je evidentní, že -právě když tato pneumatologická christologie určuje čas Církve, myslím čas, ve kterém k nám Kristus přichází v Duchu- prvek proroctví, jako prvek naděje a atrakce, nemůže přirozeně chybět ani zmizet.
Jakým způsobem je tento prvek přítomen? Jak se projevuje například u svatého Pavla?
RATZINGER: U Pavla je zvláště zřejmé, že jeho apoštolát, který je univerzální, určen celému pohanskému světu, zahrnuje také prorocký rozměr. Jeho setkání se vzkříšeným Kristem nám odkrývá tajemství zmrtvýchvstání a uvádí nás do hloubky Evangelia. Díky tomuto setkání on rozvíjí nové chápání Kristova Slova, zvýrazňuje aspekt naděje a ukazuje jeho zlomový potenciál. Být apoštolem je přirozeně něco neopakovatelného. Otázka, na kterou se tedy ptáme, je, co se děje v čase Církve po skončení apoštolské doby. K jejímu zodpovězení je velmi důležitá pasáž z druhé kapitoly listu Efezanům, ve které Pavel píše: Církev je postavena «na apoštolech a prorocích». Jednu dobu si lidé mysleli, že apoštoly se zde rozumí Dvanáct a proroky ti ze Starého zákona. Moderní exegeze nám říká, že pojetí "apoštola" je třeba chápat v širším smyslu a pojetí "proroka" by mělo ukazovat na proroky v Církvi. 12. kapitola listu Korintským nás informuje, že tehdejší proroci tvořili školu. To je také zmíněno v Didaché, kde je tato škola stále velmi jasně přítomna.
Později se škola proroků jako instituce rozpadla, což samozřejmě nebyla náhoda, jelikož Starý zákon nám dokazuje, že funkce proroka nemůže být institucionalizována. Kritika proroků nemíří jen na kněze, míří také na institucionalizované proroky. Velmi jasně to vyplývá z knihy proroka Ámose, kde on vystupuje proti prorokům izraelského království. Proroci často mluví proti "prorokům jako instituci", protože prorocký prostor je především prostor, který si rezervuje Bůh, aby osobně a vždy znovu zasáhnul, přebírajíc iniciativu. Proto tento prostor nemůže přísně vzato přetrvávat ve formě znova institucializované školy. Myslím, že by měl pokračovat pod dvojí formou, jako to ostatně bylo v celé historii Církve.
Co se týče prvního způsobu, v apoštolské škole by vždy měl být uznáván prorocký nárok, tak jako samotní apoštolové byli svým způsobem také proroky. Takto se v Církvi nezdůrazňuje jen přítomnost, ale také to, že samotný Duch svatý má vždy možnost jednat. V dějinách Církve to můžeme vidět na velkých postavách jako je Řehoř Veliký nebo Augustín. Mohli bychom zmínit další jména velkých osobností, které zastávaly funkce v Církvi a byly rovněž prorockými postavami. Tak vidíme, že samotné instituciální postavy mají dveře otevřeny Duchu svatému. Jenom s tímto postojem byli schopni vykonávat jejich úřad prorockým způsobem, jak říká velmi dobře Didaché.
Druhý způsob počtítá s tím, že si Bůh skrze charizmata nárokuje právo zasáhnout přímo v Církvi, aby ji probudil, varoval, vyvýšil, posvětil. Myslím, že tyto prorocko-charizmatické dějiny prostupují celý čas Církve. Bývají vždy přítomné zvláště v kritických momentech přeměny. Vzpomeňme například na zrod mnišství, když opat Antonín odchází na poušť. Právě mniši zachránili christologii od arianismu a nestorianismu. Také Basil je jedna z těchto osobností, veliký biskup a zároveň skutečný prorok. Není těžké následně v hnutí žebravých řádů uvidět charizmatický původ. Dominik ani František neprorokovali ohledně budoucnosti, pochopili však, že pro Církev nastal moment, kdy se má osvobodit od feudálního systému, znovu vyzdvihnout univerzalitu a chudobu evangelia a také apoštolský život. Tímto způsobem vrátili Církvi její pravou tvář, Církve animované Duchem svatým a vedené samotným Kristem. Dominik a František znamenají nový začátek a dali tak podnět k reformě církvení hierarchie. Dalšími příklady jsou Kateřina Sienská a Brigida Švédská, dvě velké ženské postavy. Považuji za velmi důležité zdůraznit, že ve chvílích zvláště těžkých pro Církev, jako byla avignonská krize a schizma, jež následovalo, vyvstaly ženské postavy, aby vyzdvihly požadavek Krista, Krista, který žije a trpí ve své Církvi.
Když se podíváme do církevních dějin, vidíme jasně, že většina mystických proroků jsou ženy. To je zajímavá skutečnost, která by mohla přispět do diskuze o ženském kněžství. Co si o tom myslíte?
RATZINGER: Existuje jedna stará patristická tradice, která nenazývá Marii kněžkou, ale prorokyní. Titul prorokyně je v patristické tradici vyloženě titul Mariin. Právě v Marii se přesně definuje, co to je prorokování, je to ta intimní schopnost naslouchat, vnímat a cítit, která dovolí člověku vytušit útěchu Ducha svatého, přijmout jej v sebe, udělat plodným a přivést plodně na svět. Mohli bychom říci, v určitém smyslu a aniž bychom chtěli být kategoričtí, že právě mariánská linie představuje v Církvi prorocký rozměr. Církevní otcové vždy viděli Marii jako prototyp křesťanského proroka, od ní se odvíjí prorocká linie, která pak vstupuje do dějin Církve. K této linii patří také sestry velkých svatých. Svatý Ambrož velmi vděčí své svaté sestře za duchovní cestu, po které se vydal. To samé můžeme říci o Basilu, Řehoři Naziánském a také o svatém Benediktu. Později, v pozdním středověku, narazíme na velké ženské osobnosti, z nichž musím zmínit Františku Římskou. V 16. století sehrála Terezie z Ávily klíčovou roli pro Jana od Kříže, a obecněji též pro celkový vývoj víry a zbožnosti. Ženská prorocká linie měla velký význam v dějinách Církve: Kateřina Sienská a Brigita Švédská nám mohou být příkladem. Obě mluvily k Církvi, v níž existovala apoštolská škola a udělovaly se svátosti. To podstatné tedy ještě existovalo, ale hrozil úpadek kvůli vnitřním bojům. Ony Církev znova probudily a obnovily hodnotu evangelijní jednoty, pokory a odvahy a evangelizace.
Potvrdil jste, že charakter definitivnosti -který neznamená konec- zjevení v Kristu neznamená, že výroky jsou definitivní. Toto potvrzení je velmi prospěšné tématu křesťanského proroctví. Nyní je na místě se zeptat, v jaké míře můžou proroci, v dějinách Církve a také pro teologii, říci něco radikálně nového. Zdá se dokázané, že většina posledních velkých dogmat se víceméně pojí se zjeveními velkých svatých proroků, jako například se zjeveními Kateřiny Labouré co se dogmatu o Neposkvrněném Početí týče. Toto téma je v teologických knihách velmi málo probíráno.
RATZINGER: Ano, je to věc, která se ještě musí vyšetřit opravdu do hloubky. Mám pocit, že Von Balthasar doložil, že za každým velkým teologem vždy stojí první prorok. Augustín je nemyslitelný bez setkání s mnišstvím, především s opatem Antonínem. To samé se dá říci o Atanáši. Tomáš Akvinský je nepředstavitelný bez svatého Dominika, bez jeho typického charizmatu evangelizace. Když čteme jeho texty, vidíme, jak důležité pro něj bylo toto téma, že hrálo výraznou roli v jeho diskuzi se sekulárním klérem a Pařížskou univerzitou, kam byl zavolán popřemýšlet o motivacích svého životního stavu. Potvrdil, že skutečná pravidla jeho řádu se nacházejí ve svatých Písmech a tvoří je 4. kapitola ze Skutků apoštolů («byli jedné mysli a jednoho srdce») a 10. kapitola Matoušova evangelia (hlásat evangelium a nechtít nic pro sebe). Pro Tomáše to je pravidlo všech pravidel. Veškerá řeholní forma nemůže být nic víc než realizace tohoto originálního modelu, který má přirozeně apoštolský charakter, ale díky prorocké postavě svatého Dominika jej vidí novým způsobem. Na základě tohoto prvního modelu rozvíjí Tomáš svou teologii jako evangelizaci, čili jako chození po světě s evangeliem a kvůli evangeliu, díky skutečnosti zakořenění v "jedné mysli a jednom srdci" společenství věřících. To samé bychom mohli říci o Bonaventurovi a Františku z Assisi; a také se to děje u Hanse Urs von Balthasar, který by nemohl být bez Adrienne von Speyr.
Myslím, že se dá prokázat, že pro všechny velké teology je možná nová teologická tvorba jen v případě, že jim předtím prorocký prvek otevřel cestu. Dokud se postupuje pouze racionálně, nikdy nic nového nevznikne. Snad se vytvoří pokaždé přesnější systémy, budou se pokládat stále subtilnější otázky, ale opravdovou cestu, ze které může znova vyvstat velká teologie, neotevírá racionální práce teologie, nýbrž charismatický a prorocký impulz. Jsem přesvědčen, že v tomto smyslu proroctví a teologie kráčí souběžně. Teologie jako teologická věda v přísném smyslu není prorocká, ale může se stát skutečně živou teologií jen tehdy, když ji prorocký impulz podněcuje a osvětluje.
Ve vyznání víry říkáme o Duchu svatém, že "mluvil ústy proroků". Jsou oni proroci jen ti starozákonní, nebo se tím myslí i novozákonní?
RATZINGER: Abychom odpověděli na otázku, bylo by třeba prostudovat do hloubky historii nicejsko-cařihradského kréda. Není pochyb, že tady se jedná jen o proroky Starého zákona (je použit minulý čas dokonavý: «mluvil») a tak se dosvědčuje pneumatologický rozměr zjevení jako takový. Duch svatý předchází Krista a připravuje mu cestu, aby poté uvedl všechny lidi do pravdy. Máme různé články víry, které výrazně dosvědčují tento rozměr. V tradici východní církve jsou proroci považováni za ekonomii v přípravě Ducha svatého, který mluví dříve než Kristus a mluví v první osobě v prorocích. Jsem přesvědčen, že hlavní důraz se klade na skutečnost, že je to Duch svatý, který otevírá dveře, aby Kristus mohl být přijat z Ducha svatého. To, co se stalo v Marii dílem Ducha svatého (ex Spiritu Sancto) je událost nanejvýš pečlivě a dlouhou dobu připravovaná. Maria v sobě zahrnuje veškeré proroctví jako úplnou ekonomii Ducha. Původ ex Spiritu Sancto veškerého prorokování se poté zaměřuje na ni při početí Krista.
Podle mě toto nevylučuje pozdější perspektivu, že Kristus je vždy a znovu počat ex Spiritu Sancto. Sám svatý Lukáš spojuje vyprávění o dětství Ježíše s druhou kapitolou Skutků apoštolů, kde se mluví o zrození Církve. Ve skupině dvanácti apoštolů shromážděných kolem Marie má místo početí ex Spiritu Sancto, které se znova naplňuje zrozením Církve. Z tohoto důvodu se může říci, že i když se text Kréda odkazuje jen na proroky Starého zákona, neznamená to, že můžeme říci, že ekonomie Ducha svatého skončila.
Jan Křtitel se často označuje jako poslední prorok. Jak je tomu třeba rozumět podle vás?
RATZINGER: Myslím, že v tomto tvrzení je mnoho argumentů a významů. Jedním z nich jsou přímo Ježíšova slova: «Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana»; poté přijde Boží království. Tady sám Ježíš prohlašuje, že Jan uzavírá dobu a poté přijde někdo zdánlivě menší, ale ve skutečnosti největší z království Božího, čili, samotný Ježíš. Těmito slovy spadá Křtitel ještě do rámce Starého zákona, v něm však představuje klíč k otevření nové smlouvy. V tomto smyslu je Křtitel poslední prorok Starého zákona. To je také správný způsob chápání toho, že Jan je poslední před Kristem, ten, který přebírá pochodeň celého prorockého hnutí a odevzdává ji do rukou Krista. Uzavírá vše, co učinili proroci pro zrod naděje v Krista. Tímto způsobem končí dílo proroků ve starozákonním smyslu. Je důležité upřesnit, že on sám sebe nepředstavuje jako věštce, je jen někdo, kdo prorocky volá k obrácení a tímto způsobem obnovuje a aktualizuje mesiánský příslib staré smlouvy. Říká o Mesiáši: «Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte». I když je v tomto oznámení předpověď, Jan se věrně drží prorockého modelu, který nepředpovídá budoucnost, oznamuje, že je čas se obrátit. Janovo volání je pobídnutí Izraele, aby se vrátil k sobě a obrátil se, aby tak v hodině spásy poznal Toho, kterého Izrael vždy očekával a nyní je přítomen. V tomto smyslu ztělesňuje Jan posledního proroka minulosti a tudíž specifickou ekonomii naděje staré smlouvy. To, co přijde potom, je jiný druh prorokování. Proto můžeme nazývat Křitele posledním prorokem staré smlouvy. To však neznamená, že po něm nebude proroctví existovat. Odporovali bychom tak učení svatého Pavla, který ve svém prvním dopise Tesalonickým říká: «Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte».
V jistém smyslu existuje rozdíl mezi proroctvím Nového a Starého zákona, právě proto, že Kristus vstoupil do dějin. Ale pokud se zaměříme na vlastní podstatu proroctví, což je zavést do Církve slyšené Slovo od Boha, nevypadá to, že by rozdíl existoval.
RATZINGER: Ano, ve skutečnosti existuje společná základní struktura v rozdílu, který je dán odlišným způsobem poukazování na Krista jako na Toho, který přijde, a na Toho, který už přišel a vrátí se. Bylo by třeba tuto problematiku prostudovat více do hloubky, protože v mnoha aspektech je čas Církve na strukturální úrovni stejný jako ve Starém zákoně, nebo minimálně velmi podobný. A stejně tak analyzovat, v čem spočívá jeho novost.
V teologii je často patrná tendence radikalizovat rozdíly mezi Starým a Novým zákonem. Tento způsob prezentování rozdílů se zdá často umělý a založený více na abstraktních principech než skutečných prvcích.
RATZINGER: Radikalizovat rozdíly a nechtít vidět důvěrnou jednotu dějin Boha s člověkem je omyl, do kterého nespadli církevní otcové. Tito navrhli trojčlenné schéma: "umbra, imago, veritas", kde imago je Nový zákon. Tímto způsobem Starý a Nový zákon nestojí proti sobě jako stín a skutečnost, ale v trojici stínu, obrazu a skutečnosti se udržuje při životě očekávání v konečné naplnění, a čas Nového zákona, čas Církve je viděn jako další rovina, vyšší, ale stále na cestě příslibu. Toto je bod, který, zdá se mi, nebyl až dodnes dostatečně vzat v potaz. Církevní otcové silně zdůrazňovali mezidobý charakter Nového zákona, v němž se ještě nenaplnily všechny sliby. Kristus přišel v těle, ale Církev stále ještě očekává jeho plné zjevení ve slávě.
To je také možná jeden z důvodů, který vysvětluje, proč mnohé prorocké osobnosti vtiskly do své spirituality známky eschatologie.
RATZINGER: Myslím, že -aniž bych dával nějaké povolení k apokalyptickým záchvatům- toto podstatně patří k prorocké přirozenosti. Proroci jsou ti, kteří potvrzují rozměr křesťanské naděje. Jsou nástroji, skrze které přistupujeme k tomu, co se teprve má stát, a překonáváme dobu za účelem dosažení toho podstatného a definitivního. Tento eschatologický charakter, tento impulz překonávat čas je součástí prorocké spirituality.
Pokud dáme prorockou eschatologii do spojitosti s nadějí, obraz se úplně změní. Není to poselství, které vyvolává strach, nýbrž otevírá horizont, ve kterém dojde Kristem slíbeného naplnění veškeré stvoření.
RATZINGER: To, že křesťanská víra nenavozuje strach, nýbrž ho překonává, je základní skutečnost. Tento princip musí tvořit podstatu našeho svědectví a naší spirituality. Ale vraťme se k tomu, co jsme říkali předtím. Je extrémně důležité upřesnit, v jakém smyslu je křesťanství plněním příslibu a v jakém smyslu ne. Myslím, že současná krize víry má mnoho společného s nedostatečným vyjasněním této otázky. Setkáváme se se třemi nebezpečími. První je, že na příslib Starého zákona a očekávání spasení lidí se pohlíží pouze způsobem imanentním, ve smyslu nových a lepších struktur o dokonalé efektivnosti. Křesťanství pojaté tímto způsobem se stává jen prohrou. Z této perspektivy vyvstala snaha nahradit křesťanství ideologiemi víry v pokrok a poté ideologiemi naděje, které nejsou nic jiného než variace marxismu. Druhé nebezpečí je chápat křesťanství jenom jako něco nadpozemského, něco čistě duchovního a individualistického, a popírat tak celistvost lidské reality. Třetí nebezpečí, které hrozí zvláště v dobách krizí a dějinných přeměn, je uchýlení se k apokalyptickým záchvatům. Abychom tomu všemu mohli čelit, je stále naléhavější srozumitelně a bytelně představit skutečnou strukturu příslibu a jeho naplnění, přítomného ve víře.
Často je patrné, že mezi mysticismem čistě kontemplativním a apofatickým a mysticismem prorockým existuje velké napětí. Na toto napětí mezi oběma druhy mystiky poukázal Karel Rahner. Jedni věří, že kontemplativní a apofatická mystika je vznešenější, čistější a duchovnější. V tomto smyslu vysvětlují některé pasáže Jana od Kříže. Jiní si myslí, že apofatická mystika je ve skutečnosti křesťanství vzdálená, protože křesťanství je především náboženství Slova.
RATZINGER: Ano, řekl bych, že mystika autenticky křesťanská má také hlasatelský rozměr. Nesnaží se jenom vyzdvihnout jednotlivce, nýbrž mu dává úkol a uvádí jej v Duchu do kontaktu se Slovem, s Kristem, s Logem. Tento bod silně vyzdvihuje Tomáš Akvinský. Před Tomášem se říkalo: první mnich a poté mystik, nebo první kněz a poté teolog. To Tomáš neuznává, protože mystický úkol se realizuje misí. A mise není nejnižší stupeň existence, jak si myslel Aristotelés, který považoval intelektuální kontemplaci za nejvyšší stupeň existence a který proto nezná žádnou misi. Toto není křesťanské pojetí, říká Tomáš, protože nejdokonalejší způsob života je ten smíšený, čili, mystika a mise ve službě evangelia. Terezie z Ávily jasně vysvětluje toto pojetí. Spojuje mystiku s christologií a dává jí tak hlasatelskou strukturu. Tímto nechci vyloučit to, že Pán může inspirovat křesťanské mystiky, kteří nemají žádné typické poslání uvnitř Církve; chtěl bych však vyjasnit, že christologie jako základ a měřítko vší křesťanské mystiky (Kristus a Duch svatý jsou neoddělitelní) napovídá jinou strukturu. To "tváří v tvář" Ježíše Krista s Otcem zahrnuje jeho "být pro druhé", nese s sebou "být pro všechny". Pokud je mystika ve své podstatě vstoupení do kontaktu s Kristem, to "být pro" ji konotuje zevnitř.
Mnozí křesťanští proroci, jako Kateřina Sienská, Brigita Švédská a Faustina Kowalská staví své prorocké projevy na Kristových zjeveních. Teologie často definuje tato zjevení jako zjevení soukromá. Přesto se toto pojetí zdá velmi redukující, protože proroctví jsou vždy pro celou Církev a nikdy nejsou čistě soukromá.
RATZINGER: V teologii pojetí "soukromý" neznamená, že přísluší jen implikované osobě a nikomu dalšímu. Je to spíš výraz, který se odvolává na stupeň důležitosti, stejně jak je to například s konceptem "soukromé mše". Chce se tím říci, že "zjevení" křesťanských mystiků a proroků nemohou nikdy dosáhnout samotné kategorie biblického zjevení; mohou k němu jen přivádět a musí se jím poměřovat. Což na druhou stranu neznamená, že tento druh zjevení není důležitý pro Církev v její celkovosti. Lurdy a Fátima dokazují opak. Nakonec nejsou nic jiného než odkaz na biblické zjevení, ale právě proto jsou důležitá.
Dějiny Církve ukazují, že to všechno se neděje bez toho, aniž by docházelo ke zraněním na jedné a druhé straně. Jak vysvětlujete toto dilema?
RATZINGER: Vždy to tak bylo; prorocký účinek se nemůže projevit bez vzájemného utrpení. Prorok je specifickým způsobem volán k napodobování utrpení: být připraven trpět a dělit se o kříž s Kristem je jejich skutečným prubířským kamenem. Prorok se nesnaží prosadit sám sebe. Jeho poselství je potvrzováno a zúrodňováno na kříži.
Je smutné konstatovat, že většina prorockých osobností Církve byla během jejich života odmítaná. Zdá se skoro nevyhnutelné, že se k nim Církev staví kriticky nebo odmítavě. Můžeme to pozorovat u většiny křesťanských proroků a prorokyň.
RATZINGER: Ano, je to tak. Ignác z Loyoly byl ve vězení, stejně tak Jan od Kříže. Brigita Švédská byla málem odsouzena na Basilejském koncilu. Jinak je pro Kongragaci pro nauku víry tradicí postupovat na začátku velmi obezřetně v případech s mystickými ambicemi. Tento postoj je více než oprávněný, protože je spousta falešné mystiky, mnoho patologických případů. Proto je nutné zaujmout kritický postoj, abychom se nevystavili nebezpečí, že upadneme do senzace, fantazie, pověry. Mystik se ukazuje v utrpení, v poslušnosti a schopnosti vytrvat, a tak jeho hlas přetrvává v čase. Co se týče Církve, musí dávat pozor, aby si nezasloužila výtku, že «zabíjí proroky».